Snad nikdo nepochybuje o nutnosti existence psaných zákonů (byť nad nimi leckdy zůstává rozum stát) a jejich dodržování, přesto existuje poměrně velké množství těch, které nám do paměti vštípí rodina, vzdělávací systém anebo lidé ve společenské úrovni, na které se pohybujeme. Jedná se o nepsané zákony etikety, tedy společenského chování.

Co je to etiketa?

Slovo etiketa vzniklo ze starofranouzského “estiguer” – jeho předchůdcem bylo starogermánské “stehen” – obě slova mají podobný význam, tedy “připevnit” nebo “vyvěsit”. Pravidla, dodržovaná u královského dvora a pravděpodobně i v objektech určených pro stráže a vojsko, se vyvěšovala na zeď a stávala se z nich denní pravidla (“l´estiquet” nebo “l´estiquette), uvádí web chovani.eu. Pravidla chování se ve společnosti postupně odvozovala z principu hierarchie, z dvorské tradice, která jasně určovala, kdo smí zaujmout místo vedle panovníka a kdo si musí sednout dál. Také pořadí při zdravení bylo přesně stanovené a muselo se dodržovat.

Jedná se o souhrn přijatých zvyků a chování, kterým se řídí mezilidské vztahy v dané společenské vrstvě. Není nikde kodifikována, už proto, že oněch vrstev (společenských skupin) existují stovky – svůj souhrn úkonů má například xx nebo aikido. Do knižní podoby se tak nejčastěji transformují zvyky a tradice v obchodním a diplomatickém styku, v takzvaném protokolu.

Kde se dozvědět něco více?

Asi nejznámějším současným propagátorem (nejen) společenské etikety je Ladislav Špaček, bývalý mluvčí prezidenta Václava Havla a v současné době pořádající semináře a odborná školení. Zároveň spolupracuje s rádiem Impuls a Českou televizí – ať už odpověďmi na dotazy internetových čtenářů nebo seriálem krátkých pořadů Etiketa (ke shlédnutí na této stránce).

Pokud hledáte etikety používání Internetu nebo mobilních telefonů, i pro Vás existují online zdroje – www.jaxmobilem.cz od společnosti T-Mobile, Netiquette o chování na Internetu nebo telefonování během cestování letadlem. Pracovní etiketu si můžete přečíst v tištěné formě – např. Velká kniha etikety od L. Špačka – nebo se zapsat na některý z kurzů (tento, tento, tento a mnoho jiných).

Závěrem zmíním ještě dvě publikace – pro teenagery a pro “moderní dívky“, které se snaží představit zásady slušného chování na veřejnosti zábavnou formou. Třeba nás pak za pár let někdo ze čtenářů těchto knih nechá sednout v tramvaji nebo autobuse Hezký den..

Achjo. Sotva publikuju článek, který mi tady ležel několik měsíců, tak se musí něco stát. To snad abych o těch letadlech ani nepsal..

Chlapec přišel o prsty na nohou, uvízly mu v eskalátoru metra

Proč se lidé bojí eskalátorů?

DP: Na eskalátoru, kde se zranil hoch, nebyla závada. Otec se chce soudit

a v reakcích v diskuzi se objevil i odkaz na zprávu BBC Briton dies in Rome station accident

V článku jsem našel i několik úsměv vyvolávajících poznámek. Například:

“Na pohyblivých schodech v metru je cestující povinen přidržovat se pohyblivého madla a stát ve směru pohybu schodů,” píše se v řádu. Cestující tak prakticky nemohou dělat nic, co by odpoutávalo jejich pozornost. Včetně sledování reklamních panelů umístěných podél schodů.

Takže z mého předchozího článku nelze skutečně použít vůbec nic. Ba ani obyčejné líbání není povoleno.. A rychlost? S tou nikdo nic neudělá, asi je to skutečně pro zlepšování naší fyzičky, až budeme všichni chodit i během jízdy po eskalátorech..

Od loňského června se mi v poznámkách nashromáždilo několik nápadů na články a taky několik odkazů na zajímavé internetové stránky. Rozhodl jsem se konečně je sem postupně dopsat. Doba, kdy se člověk má učit, je totiž (jak všichni dobře víme) ideálním obdobím pro dělání čehokoliv jiného – od čtení po úklid domu

Kdysi jsem se zmiňoval o své neochotě jezdit metrem. Nepopírám rychlost, s jakou hravě překonává vzdálenosti a spojuje tak protilehlé části města. Zjistil jsem, že mi totiž vadí veškerý ztracený čas, který strávím v podzemních chodbách. Cesta útrobami tunelů totiž leckdy sebere delší časový úsek než samotná jízda metrem do cílové stanice. Třeba na přestup na Můstku počítají internetové jízdní řády 5 minut, i když si myslím, že zrovna tyto tunely nepatří k nejdelším. A úplně nejhorší jsou pomalé eskalátory.

Linka B je nejhlouběji v absolutních číslech, některé stanice “áčka” hluboko proti povrchu, takže připomínají “vchod do dolů v Morii”. Chápu, že z důvodu bezpečnosti chtějí úředníci z Evropské Unie omezovat kde co a dopřát nám tak trénink fyzické kondice při vyšlapávání schodů, ale přijde mi to jako absurdnost. Zvláště když to znamená zpomalovat to, co už teď jezdí pomalu.

Seznam navrhovaných ukrutně pomalých eskalátorů bych momentálně viděl takto:

Náměstí republiky, v podstatě kterékoli z vestibulu na povrch
Nádraží Holešovice
Palmovka, na zastávky autobusů
Hradčanská

Naposledy mě takto vytočily pojízdné schody na Náměstí republiky, z vestibulu k divadlu Hybernia, tam bych snad stihl uplést ponožku.. A to mě přivedlo na myšlenku – co dalšího lze při cestě po schodech provádět. Kromě známeho vybíhání schodů jedoucích dolů mne dále napadlo:

• postavit se vedle někoho v obleku a přesvědčit je, aby investovali do vašeho projektu (prostě takový “elevator pitch”, ale na eskalátorech),
• získat telefonní číslo té hezké dívky stojící vedle vás,
• totéž jako bod 2, ale s dívkou v protisměru,
• sednout si na schody a “kempovat” (obzvláště vhodné pro stanice Jiřího z Poděbrad nebo Flora),
• vyjet nahoru sedíc na bočních pásech pro ruce,
• vyjet nahoru stojíc každou nohou na jednom pásu,
• atd.

Další tipy na hrozně pomalé eskalátory nebo aktivity, které na nich lze provozovat, uvítám v komentářích