Photo by: Jorge Orte Tudela

Pokud hledáte inspiraci pro výběr země nebo světadílu, který byste rádi prozkoumali, může Vám pomoci kamarád, internetový cestopis nebo agentura. Existuje ovšem také mezinárodní organizace, která se snaží o zachování kulturního dědictví a propagaci a finanční podporu těch nejzajímavějších míst světa.

Jmenuje se UNESCO (zkratka od United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, česky Vzdělávací, vědecká a kulturní organizace při Organizaci spojených národů) a ve své databázi má momentálně 890 míst, která z nějakého důvodu stojí za to vidět. V Česku se v poslední době nechvalně “proslavila” hodnotící zprávou, ve které přemýšlí o vyškrtnutí Prahy ze seznamu světového dědictví kvůli stavbě mrakodrapů, případně silničního okruhu s mostem přes Vltavu.

Kompletní seznam památek naleznete zde, UNESCO vede i seznam památek v ohrožení (zde) – takže pokud chcete stihnout vidět tato místa než z povrchu Země zmizí, měli byste si pospíšit.

Nechci se tady dále rozepisovat se svými názory na předlistopadové prostředí ani o tom, zda a jak komunističtí funkcionáři ovlivnili životy mých příbuzných. Chci jen vyjádřit díky všem těm, kteří v listopadu 1989 pozvedli hlas proti totalitnímu uspořádání a také těm, kteří 20 let poté nezapomínají na fakt, že jsme stále v procesu přeměny na skutečně demokratickou společnost a je proto nutné si neustále připomínat, jakou roli tyto desítky “bezejmenných” sehráli. Asi nejvýstižněji to vyjádřil jeden z mých kamarádů slovy “Dnes: 20 let české a slovenské demokracie. Nejspíše má mnoho chyb. Nejspíše zklamala mnohá očekávání. Ale dnes buďme prostě rádi, že se to STALO!” Škoda jen, že školství o nich hovoří tak málo..

PS. Doporučuji a souhlasím s výborným článkem Davida Grudla Našel jsem trikolóru.

As I see it, I haven’t mentioned anywhere that it’s over. But with every finish there is a beginning of something new – which is fully true with me as well.

Před asi 6 týdny, na začátku září, se mi podařilo dokončit vysokoškolská studia a teď už mě čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty Nastoupil jsem do nové práce, nakoupil několik domén, vyprovodil přítelkyni na dlouhodobý pobyt v zahraničí a zapletl se (v pozitivním slova smyslu) do organizování zážitkových akcí. Ani jednoho nelituju a doufám, že ani nebudu..

Some 6 weeks ago – at the beginning of September – I finished with my university studies and now simple working life awaits. I started working in a new place, bought several domains, accompanied my girlfriend to the beginning of her long-term journey and got involved in organizing of weekend outdoor events. I do not regret neither of these and hopefully I never will..

Co je to etiketa?

Slovo etiketa vzniklo ze starofranouzského “estiguer” – jeho předchůdcem bylo starogermánské “stehen” – obě slova mají podobný význam, tedy “připevnit” nebo “vyvěsit”. Pravidla, dodržovaná u královského dvora a pravděpodobně i v objektech určených pro stráže a vojsko, se vyvěšovala na zeď a stávala se z nich denní pravidla (“l´estiquet” nebo “l´estiquette), uvádí web chovani.eu. Pravidla chování se ve společnosti postupně odvozovala z principu hierarchie, z dvorské tradice, která jasně určovala, kdo smí zaujmout místo vedle panovníka a kdo si musí sednout dál. Také pořadí při zdravení bylo přesně stanovené a muselo se dodržovat.

Jedná se o souhrn přijatých zvyků a chování, kterým se řídí mezilidské vztahy v dané společenské vrstvě. Není nikde kodifikována, už proto, že oněch vrstev (společenských skupin) existují stovky – svůj souhrn úkonů má například xx nebo aikido. Do knižní podoby se tak nejčastěji transformují zvyky a tradice v obchodním a diplomatickém styku, v takzvaném protokolu.

Kde se dozvědět něco více?

Asi nejznámějším současným propagátorem (nejen) společenské etikety je Ladislav Špaček, bývalý mluvčí prezidenta Václava Havla a v současné době pořádající semináře a odborná školení. Zároveň spolupracuje s rádiem Impuls a Českou televizí – ať už odpověďmi na dotazy internetových čtenářů nebo seriálem krátkých pořadů Etiketa (ke shlédnutí na této stránce).

Pokud hledáte etikety používání Internetu nebo mobilních telefonů, i pro Vás existují online zdroje – www.jaxmobilem.cz od společnosti T-Mobile, Netiquette o chování na Internetu nebo telefonování během cestování letadlem. Pracovní etiketu si můžete přečíst v tištěné formě – např. Velká kniha etikety od L. Špačka – nebo se zapsat na některý z kurzů (tento, tento, tento a mnoho jiných).

Závěrem zmíním ještě dvě publikace – pro teenagery a pro “moderní dívky“, které se snaží představit zásady slušného chování na veřejnosti zábavnou formou. Třeba nás pak za pár let někdo ze čtenářů těchto knih nechá sednout v tramvaji nebo autobuse Hezký den..

Chlapec přišel o prsty na nohou, uvízly mu v eskalátoru metra

Proč se lidé bojí eskalátorů?

DP: Na eskalátoru, kde se zranil hoch, nebyla závada. Otec se chce soudit

a v reakcích v diskuzi se objevil i odkaz na zprávu BBC Briton dies in Rome station accident

V článku jsem našel i několik úsměv vyvolávajících poznámek. Například:

“Na pohyblivých schodech v metru je cestující povinen přidržovat se pohyblivého madla a stát ve směru pohybu schodů,” píše se v řádu. Cestující tak prakticky nemohou dělat nic, co by odpoutávalo jejich pozornost. Včetně sledování reklamních panelů umístěných podél schodů.

Takže z mého předchozího článku nelze skutečně použít vůbec nic. Ba ani obyčejné líbání není povoleno.. A rychlost? S tou nikdo nic neudělá, asi je to skutečně pro zlepšování naší fyzičky, až budeme všichni chodit i během jízdy po eskalátorech..

Kdysi jsem se zmiňoval o své neochotě jezdit metrem. Nepopírám rychlost, s jakou hravě překonává vzdálenosti a spojuje tak protilehlé části města. Zjistil jsem, že mi totiž vadí veškerý ztracený čas, který strávím v podzemních chodbách. Cesta útrobami tunelů totiž leckdy sebere delší časový úsek než samotná jízda metrem do cílové stanice. Třeba na přestup na Můstku počítají internetové jízdní řády 5 minut, i když si myslím, že zrovna tyto tunely nepatří k nejdelším. A úplně nejhorší jsou pomalé eskalátory.

Linka B je nejhlouběji v absolutních číslech, některé stanice “áčka” hluboko proti povrchu, takže připomínají “vchod do dolů v Morii”. Chápu, že z důvodu bezpečnosti chtějí úředníci z Evropské Unie omezovat kde co a dopřát nám tak trénink fyzické kondice při vyšlapávání schodů, ale přijde mi to jako absurdnost. Zvláště když to znamená zpomalovat to, co už teď jezdí pomalu.

Seznam navrhovaných ukrutně pomalých eskalátorů bych momentálně viděl takto:

Náměstí republiky, v podstatě kterékoli z vestibulu na povrch
Nádraží Holešovice
Palmovka, na zastávky autobusů
Hradčanská

Naposledy mě takto vytočily pojízdné schody na Náměstí republiky, z vestibulu k divadlu Hybernia, tam bych snad stihl uplést ponožku.. A to mě přivedlo na myšlenku – co dalšího lze při cestě po schodech provádět. Kromě známeho vybíhání schodů jedoucích dolů mne dále napadlo:

• postavit se vedle někoho v obleku a přesvědčit je, aby investovali do vašeho projektu (prostě takový “elevator pitch”, ale na eskalátorech),
• získat telefonní číslo té hezké dívky stojící vedle vás,
• totéž jako bod 2, ale s dívkou v protisměru,
• sednout si na schody a “kempovat” (obzvláště vhodné pro stanice Jiřího z Poděbrad nebo Flora),
• vyjet nahoru sedíc na bočních pásech pro ruce,
• vyjet nahoru stojíc každou nohou na jednom pásu,
• atd.

Další tipy na hrozně pomalé eskalátory nebo aktivity, které na nich lze provozovat, uvítám v komentářích

1. část: Sluníčko a bikiny. Vezměte míč a běžte si zahrát.

2. část: Hrajte klidně šest na šest, míč nebude padat.

3. část: Servis, příjem, košíček z prstů.

4. část: Ke hře patří i plácání do dlaní.

5. část: Fyzičku zlepšíte atletickou abecedou.

6. část: Kaberle na písku: plno krátkých sprintů, pěkná zabíračka

Další zdroje pro základy hry plážového volejbalu můžeme najít například zde – Učíme se plážový volejbal (pravidla, taktika hry, údery)..

Několik hřišť v Praze:

Beach Klub Pankrác – link

Beach Strahov – link

Beachvolejbal Braník – link

Žluté lázně Podolí – link

ostatní sportoviště zde

První z nich byla cesta do Estonska, které jsem navštívil na konci března díky účasti na konferenci. Program začínal v Tartu a hlavní část proběhla v přímořském Pärnu, hlavním estonským letoviskem plným letních domečků. Bohužel, pobaltské zimy jsou dlouhé, a tak jsme místo chytání bronzu poskakovali mezi kalužemi a na výlet jsme se místo do lesa šli projít po moři. Ano, záměrně nepíšu “k moři”, ale “po moři”, protože bylo stále zamrzlé a rybáři tak byli stále nuceni spouštět své pruty do vody dírami v ledu. Marně jsme místním ukazovali na kalendář a zprávy o počasí z domovských krajin..

Na dva dny jsem se pak vypravil do hlavního města Tallinnu, na kterém mě překvapily majestátní mrakodrapy (v Rize jich pár je, ale spočítat by šly na prstech jedné ruky), uzounké uličky centra města a hezký, udržovaný hrad na kopci uprostřed, jehož několik vyhlídek poskytovalo pohled na téměř celé město. A místní specialitky v kavárničkách a hospůdkách taky stojí za ochutnání.

Počtem obyvatel i rozlohou nevelká krajinka ve mě zanechala hluboký dojem národa, tak trochu zapomenutého, ale s hrdostí a snahou dokázat ostatním, že když jde o dobrou věc, dokáží mnoho. Nemám teď na mysli jen například program Skype, který pro telefonování a komunikaci používají miliony uživatelů, ale například i společný projekt na vyčištění lesů a luk od odpadků. Velmi inspirativní video je k vidění na YouTube zde nebo zde, na Vimeo pak zde.

Několik fotografií naleznete zde (Tallinn) a zde (Pärnu). Pokud přemýšlíte o výletu do pobaltských zemí, myslím, že stojí za to udělat do Estonska malou odbočku..

Při čtení článku jsem se musel čas od času pousmát nebo shovívavě povzdechnout. “Baník Ostrava, za kterým se táhnou nejen nejdrsnější fotbaloví chuligáni, je tam pojem.” – kde tam? To jako tam daleko někde v Asii? Achjo.

Nemohl jsem se taky ubránit pocitu, že autorka si čas od času protiřečí. Věta “… jde o poměrně výjimečnou záležitost u nás i v zahraničí” je následována příkladem piva ze Seattlu a Českých Budějovic (chuť piva Pardál vznikla spoluprací s konzumenty). Autorka dále uvádí několik rozhovorů, kde zazní “… bude to asi dobrá reklama pro fotbalový klub i pivovar…”, ale přitom jiný respondent tvrdí, že “… na rozdíl od Pardálu půjde o lokální záležitost”.

Každopádně informace o dubnovém zahájení prodeje je taky zajímavá – pivo jsem testoval již před 2 týdny, důkaz je zde:

Chuťově přijatelné polotmavé pivo, spíše sladší. Komentáře pod článkem přirovnaly nové pivo ke staršímu, ale nepříliš úspěšnému Strongu. Import do jiných měst v ČR možný v týdnu po Velikonocích

Zajímavost první – letiště. Istanbul má dvě, Ataturk International (IST) a Sabiha Gokcem (SAW), jedno v Evropě a druhé v Asii. Jsou od sebe vzdálené asi 250 kilometrů, takže když se tu hrálo finále Ligy Mistrů, tak to fanoušci milánského AC měli “za rohem”, zatímco ti z Liverpoolu se trmáceli přes celé město. Prý to ve špičce trvá až 4 hodiny.

I když nejsem žádná celebrita, na výletech do zahraničí mají na mne místní obyvatelé nějak spadeno. V Londýně jsem chápal, že to asi bude ten tým FC Valencia, který přilétal 15 minut po nás a “překážel” u dopravníku se zavazadly; tady mi ty stovky lidí na letišti nevysvětlil nikdo. Ještě že jsem Markétě půjčil tu českou vlaječku, jinak bychom se tam asi hledali doteď.

Zajímavost druhá – geografie. Při vyslovení jména Istanbul se každému vybaví přímořské město, přístavy a lodi. V životě nikdy bych nečekal, že to město postavili v podstatě na strmé skále u vody, takže je to skutečně kamkoliv ve městě vždycky do kopce a proti větru (aneb Murphyho zákon cyklistiky a teda asi i turistiky). I proto je jedna linka metra označovaná jako “zubačka”.

Zajímavost třetí – místní doprava. Moderní nízkopodlažní tramvaje, zastávky s turnikety, metro, všechno supr. Ale ty autobusy.. Oceňuji, že mají napsánu trasu, po které jezdí. Jenže – kterým směrem jedou právě teď? No a druhá věc – skoro všechny jedou na Taksim (takový ÚAN nebo Florenc), na kterém jsou snad desítky zastávek. To mi zase připomnělo Rigu a místní “Centrala Stacija” náměstí (postavte se doprostřed, napočítáte asi 15 označníků s 5 různými jmény a babo raď).

Nejvtipnější mi stejně přišla historická tramvajová linka Taksim – Tünel s celkem až třemi zastávkami a vozem ze začátku 20. století. Celou trasu jsme prošli za 15 minut, nepřišel jsem na to, co lidi láká využít jejích služeb.

Zajímavost čtvrtá – islám a mešity. S muslimskou kulturou jsem přišel do styku poprvé a zaujala mě. Jednak z architektonického hlediska a jednak svou provázaností s každodenním životem. Imámovo svolávání z minaretů sice nahradily moderní reproduktory (prý kvůli synchronizaci, aby se všichni modlili ve stejný čas), ale přesto jsem cítil, že je to něco jiného, nového. Proto mě ani nepřekvapila nutnost zout se do jedné z mešit, přestože lilo jako z konve a i koberce uvnitř byly nasáklé vodou.

Počasí, no tak to se nevyvedlo. Za celou druhou polovinu roku 08 prý pršelo asi 15 dní – a já jsem trefil pět z nich. Aspoň mám výmluvu podívat se do Turecka znova, někdy až bude teplo a sucho Navíc tam lítají SkyEurope z Bratislavy, tak to není až takový problém..

PS. Fotky na http://picasaweb.google.com/premysl.chodura